FAQ

Voda znamená hojnost života. Mokřady dělají naši krajinu pestrou a příjemně obyvatelnou pro nás i pro zvířata a rostliny. Slouží jako zásobárna vody v krajině, čistí ji a ochlazují své okolí. 

Umí zadržet a absorbovat znečištění ze zemědělství a komunálních odpadních vod. V době vydatných dešťů dokáží zadržet velký objem vody, a zároveň zpomalit nebo zadržet povodeň. V období sucha udržují zásobu vody na povrchu i pod zemí, pro naše pole a studny. Do těl rostlin vážou uhlík. Tím snižují koncentraci skleníkových plynů v atmosféře a pomáhají v boji proti změně klimatu. Kořeny rostlin v mokřadech na březích řek a rybníků stabilizují půdu a tím ji chrání před erozí.

V zemědělské krajině snižují náklady na zavlažování a jsou domovem ptáků, kteří pomáhají regulovat přemnožení škůdců. Jsou ohnisky biodiverzity, žije v nich mnoho druhů rostlin, hmyzu, ptáků a obojživelníků.

Pro nás jsou příjemným místem na procházku, pozorování přírody, či pobyt u vody. Údržba a obnova mokřadů nám zajišťuje příjemný a udržitelný život ve zdravém životním prostředí.

Rákos umí velmi rychle zarůst celé území mokřadu, vytlačit ostatní druhy rostlin a také druhy hmyzu, ptáků a obojživelníků, které potřebují nižší vegetaci a otevřenou vodní hladinu. Ta nakonec úplně zmizí. Pod rákosem se nashromáždí tlustá vrstva zeminy, starých stonků a kořenů, na níž už nevyroste nic jiného než zase rákos. Z původně pestrého mokřadu se tedy stává neprostupná jednotvárná džungle. Více se můžete dočíst v jednom z našich článků na Ekolist.cz. 

Nejlepší je celoroční pastva velkých zvířat, jako jsou například krávy. Velikost stáda musí být vhodně zvolena tak, aby zvířata potlačila růst rychle rostoucích druhů, ale zároveň nevypásla veškerou vegetaci. Vhodná velikost stáda na mokřadech se pohybuje kolem 0,8–1 kráva na hektar. Další možností je pravidelná seč a odnos biomasy. Ponechání posečeného na místě je nevhodné, protože živiny z rozkládajících se posečených rostlin se vstřebávají zpět do půdy. Živinami bohatá půda pak opět podpoří růst rychle rostoucích invazních a expanzivních druhů rostlin.

Rostliny schopné růst na zasolených půdách (tzv. slanomilné rostliny neboli halofyty) si vytvořily způsoby, jak přežít v prostředí, kde většina rostlin uhyne. Žádný organismus však nemůže být nejlepší ve všem. Slanomilné rostliny znevýhodňuje to, že neobstojí v konkurenci vzrůstnějších druhů. Je-li ekosystém slaniska nenarušený, prostor pro halofyty je v něm na těch nejzasolenějších místech, kde žádné jiné druhy růst nezvládají.

Většina našich slanisek má však pozměněný vodní režim nebo je nadměrně obohacena živinami. Taková stanoviště potom potřebují pastvu velkých kopytníků, která zajistí odnos živin v podobě spásané biomasy, vznik obnažených plošek bez vegetace, kde mohou klíčit konkurenčně slabé halofyty, a také utužení půdy, díky němuž se vrchní vrstvy půdy více obohacují solemi. Díky takovému, na první pohled možná poměrně nešetrnému obhospodařování, mohou přežívat slanomilné rostliny i na lokalitách, které nejsou ve 100% kondici.

Kosit bychom měli v oblastech, kde je potřeba udržovat otevřenou krajinu, jako jsou louky (suché i podmáčené), parky a veřejné prostory.  Vhodné je kosit rychle rostoucí trávy a expanzivní a invazní rostliny, které mohou vytlačovat místní flóru. Optimální čas na kosení je na jaře a koncem léta. Pro podporu druhové bohatosti je nejlepší kosit mozaikově či pásově. Vytvoříme tak mozaiku pokosených a nepokosených ploch, čímž vytvoříme prostředí vhodné pro mnoho druhů rostlin i živočichů.

V městské zeleni je dobré pravidelně udržovat rekreační zóny, jako jsou například rekreační trávníky a sportoviště. Ideálně by však na posečené plochy měla navazovat polopřírodní zóna s neposečenou kvetoucí vegetací nebo s méně intenzivně sečenou vegetací. Pro většinu rostlin i živočichů je vhodnější vyšší výška seče (cca 10 cm). Porost pak méně vysychá a může poskytnout prostředí pro hmyz i ptactvo.

Vodní buvoli mají unikátní schopnost spásat vegetaci na podmáčených a zaplavovaných plochách, kde jiné druhy hospodářských zvířat nemohou pobývat. Pastva buvolů zabraňuje zarůstání mokřadů nežádoucími rostlinami a je zásadní pro podporu biodiverzity. Pomáhá dlouhodobě udržovat pestrou mozaiku stanovišť pro mnoho druhů rostlin a živočichů. Podívejte se na reportáž ČT o vodních buvolech na projektové lokalitě Střední nádrž vodního díla Nové mlýny (Husí pastviště).

Buvol domácí (Bubalus arnee f. bubalis), často nazývaný vodní buvol, arnii nebo kerabau, je domestikovanou formou divokého buvola obecného (Bubalus arnee). Buvoli jsou hospodářská zvířata, podobně jako tur domácí. Jejich přemnožení a invazní šíření nepředstavují větší riziko než přemnožení domácího dobytka.

Domestikace buvolů proběhla přibližně kolem roku 3000 př. n. l. Od té doby se využívají pro pracovní účely, produkci mléka a masa. Stejně jako u ochranářské pastvy domácího skotu je i u pastvy buvolů pečlivě monitorujeme dopad na vegetaci a velikost stáda přizpůsobujeme kapacitě pastviny, aby se předešlo přepásání a degradaci půdy.

Rozdíl mezi nepůvodním a invazním druhem spočívá v jejich vlivu na ekosystémy a jejich chování. Nepůvodní druh byl přenesen do nového prostředí mimo svou přirozenou oblast rozšíření. Tento přesun může být výsledkem lidské činnosti, jako je obchod, cestování, nebo záměrná výsadba. Nepůvodní druhy se mohou přirozeně šířit v novém prostředí bez významného negativního dopadu na místní ekosystémy.

Naopak invazní druh je specifický typ nepůvodního druhu, který se v novém prostředí velmi rychle až agresivně šíří a má negativní dopad na místní ekosystémy. Vytlačí původní druhy a změní celou strukturu ekosystému. Například když se z pestré zamokřené louky stane jednolitý porost vysokého zlatobýlu. Nezmizí jen všechny ostatní druhy rostlin, ale i hmyz, obojživelníci, ptáci a ostatní živočichové, kteří byli navázáni na nižší porost s malými tůňkami prohřívanými sluncem.

Invazní druhy mohou způsobit ekonomické škody, změnit složení půdy nebo ohrozit liské zdraví.

Rozpoznání invazních rostlin je zásadní pro ochranu ekosystémů a biodiverzity. Invazní rostliny se rychle šíří a mají negativní vliv na místní flóru a faunu. K poznávání lze v dnešní době použít mobilní aplikace (FlowerChecker, plant.id, nebo iNaturalist). Mezi nejznámější invazní druhy rostlin v ČR patří bolševník velkolepý (Heracleum mantegazzianum), křídlatky (Reynoutria spp.), netýkavka žláznatá (Imatiens glanduifera).

Na mokřadech, které obnovujeme v rámci projektu LIFE, jsou nejčastějšími invazními druhy rostlin zlatobýl kanadský (Solidago canadensis), zlatobýl obrovský (Solidago gigantea) a astřička novobelgická (Symphyotrichum novi-belgii). Ze stromů pak trnovník akát (Robinia pseudoacacia) a javor jasanolistý (Acer negundo).

Invazní druhy, které představují největší riziko pro původní evropské ekosystémy najdete v seznamu invazních nepůvodních druhů s významným dopadem na Unii. Ke každému z těchto druhů vytvořila Agentura ochrany přírody a krajiny ČR informační karty v českém jazyce, ve kterých najdete bližší informace o jejich původu, biologií, chování a možností záměny s původními druhy.

Kdokoliv se může zapojit do mapování iznvazních druhů, např. pomocí aplikací iNaturalist či BioLog - data z obou aplikací jsou ukládány do nálezové databáze ochrany přírody.

Rákos obecný (Phragmites australis) se kromě Antarktidy se vykytuje na všech kontinentech. Je to extrémně expanzivní  rostlina, tzn. druh sice původní, který se ale díky změnám v prostředí začíná rychle šířit a zabírat nové oblasti.

Díky podzemním výběžkům vytváří v zamokřeném prostředí husté porosty. Dokáže prorůst hladinu vody vysokou i několik desítek centimetrů. V extrémních případech i několik metrů, pokud má dostatek světla. Kromě kladných vlastností, jako je např. jeho schopnost čistit vodu, má i negativní vlivy: má vysokou spotřebu vody a tlusté vrstvy jeho listového odpadu ztěžují klíčení původních rostlin pod rákosovým porostem. Tohle způsobí až úplnou ztrátu otevřené vodní hladiny a z pestré podmáčené louky se může stát rákosiště, kde nic jiného neroste.